Fotografování ve školce
Focení ve školce není žádná velká událost. Ostřílený rodič oblékne dítě do "lepšího" a připomene dítku, aby se nezmazalo při obědě, protože fotograf přijde naprosto neprakticky odpoledne. Rodič - nováček vezme den předtím dítě k holiči :) Ale jinak je to den jako každý jiný.
Děti se nechají vyfotit, možná při tom vynervují trochu paní učitelky. Jak vypadá nervová soustava fotografa na konci odpoledne poté, co se děti neustále rojí, odmítají spolupracovat, nerozumí jeho instrukcím a ne ne se usmát, netuším.
A pak se jen čeká na fotografie. Těšíte se. Těší se i děti, babičky... A pak přinesete fotografie domů, otevřete obálku a nestačíte koukat. Dítě se směje, kouká poslušně do fotoaparátu....a má flek na tričku nebo nemožně rozčesanou pěšinku, se kterou jste se tolik nervovali ráno ve spěchu.
Nebo to taky může vypadat úplně jinak. Nejdřív si myslíte, že jen potřebujete vyčistit brýle. Vyčístíte brýle, vrátíte se k fotografii, hledíte na obrázek, ale máte pořád pocit, že tady stále něco není v pořádku. Mrkáte. Mnete unavené oči. Civíte na fotku trochu déle. Ale pořád žádná změna v tom, co vidíte. Znova očistíte brýle. Jdete k oknu, rozsvítíte všechna světla....a stejně máte neustále pocit, že koukáte na cizí dítě.
Teď si asi říkáte, co to tu píšu za blbosti. A proč zrovna tady, na těchto stránkách, o něčem mimo téma. Mno. Představte si, že máte doma dítě s rozštěpem, s roztomilými jizvami pod bambulatým nosíkem a nesouměrnými rty. Jste na to vše zvyklí. Milujete ty odlišnosti stejně tak, jako své dítě. A ono něco z toho na té zatracené fotce chybí! Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Nečekala jsem, nenapadlo mě nikdy, že by se něco takového mohlo stát. Děti chtějí fotky, já se taky těšila. Ale takové nechci. Chci mít fotku s mým dítětem. Vzpomínku na to, jak právě tehdy vypadalo.
Takže jsem další den zavolala panu fotografovi tázajíc se, co se stalo s mým synem, proč mi dal jiné fotky. Nejdřív nechápal. Pak nahlédl do počítače. Aha. Ten neposedný, malý a placatý nosánek udělal Vojtíkovi veeelký nehezký stín v oblličeji :). Nakonec řekl pán otevřeně, že ty jizvy byly na portrétu příliš výrazné, rty tak divné...tak ho udělal hezčího. Žádála jsem tedy, zda mi zhotoví nové fotografie z neupraveného originálu. Ty bohužel vymazal.
Fotografování dětí je bez záruky. Nikdy nevíte, jak to dopadne. Když už se dítě neumaže, nikdo ho neučeše jinak a ono se dokonce i usmívá, může přijít někdo s nápadem něco ještě dodatečně změnit. Digitální doba nám to umožňuje. Škoda jen, že pan fotograf při tom digitálním nadšení zapomněl zvednout telefon a zeptat se.
Jsme bez fotek, ale o zkušenost bohatější.
Možná Vám to připadá přehnané. Ale jak jsem psala výše, fotografie je vzpomínka na tu jedinečnou chvíli nebo zážitek. Je to dokument našeho života. Skutečného života, tak jak běžel a ležel. Já chci jednou vzpomínat na skutečnost. Ne na upravenou, "učesanou" nebo zidelizovanou minulost na přání. A co teprve Vojta. Třeba by si ty fotky prohlížel za dvacet, třicet let se svojí rodinou. Jak by se asi cítil, co by se všem kolem honilo hlavou? Že nám nepřišel dost dobrý, hezký, nemohli jsme se na "to" ani kouknout? Kdoví...
Chvíli jsem uvažovala, že si nechám fotografie Matýska a Vojtíka nechám u toho samého pana fotografa znova vyfotit. Ale nakonec jsem si nechala jen fotografie tříd a společnou fotku mých dvou rošťáků. Ty jsou bez úprav. A necháme se holt vyfotit jinde, sic to bude stát trochu víc peněz. Realita, neboli pravda, je ale k nezaplacení.