Vojtíšek

V textu mělo být zvenčí i uvnitř. omlouvám se za překlep.

Tvůj příspěvek se mě velmi dotkl. Nemůžu psát, že Tě chápu, i když i já si prošla výsměchem ve škole, ale kvůli banálnějším důvodům, než Ty. Ale jako matka Vojtíška jsem se hodně trápila, jak ho přijmou ostatní. Myslela jsem si, že už je to za mnou, pohřbené, ale jeho druhé narozeniny, na které si nikdo z rodiny nevzpomněl, mi vše zase připomněly. Pak taky v den jeho narozenin jsem si vyslechla, že je to sobeckost, co vede matky porodit vědomě dítě s rozštěpem, s vědomím, že bude trpět bolestí, výsměchem...

Myslím si, že i Tvoje maminka si vzpomene, jak s Tebou trpěla, když jsi přiběhla plačící ze školy...

Ta bolest asi v nějaké podobě zůstane, ale neměla by přejít v zapšklost a zahořklost, zlobu vůči ostatním. Když si nebudeš připadat ošklivá, nebudeš vnímat pohledy ostatních jako ošklivení se nad Tebou...určitě jsi krásná. Zvenčí i navenek.
Jestli chceš, napiš mi na mail.
Dám Tvůj příspěvek přečíst i manželovi, možná bude chtít také něco dodat...
Hodně sil a nalezení své vlastní krásy! Všichni nejsou povrchní.
Vlasta

Právě teď přemýšlím, jak slovy popsat bolest a zbytek pocitů, které hlodají mé srdce. Tolik se mi chce plakat, ale mé slzy by byly k ničemu. Tak se mi chce křičet na lidi kolem, abych v sobě přestala dusit pocity, že jsou hrozně slepí.
Nemohu se dočkat láskyplného objetí od mé lásky. Až mu zabořím svoji tvář, kvůli které trpím, do ramene a spokojeně zavřu oči, jen co mě k sobě pevně přivine. Schová mě před zraky těch, kterým pohled na mě působí nevolnost. Ochrání mě.
Je hrozné se takovým způsobem utápět v sebelítosti.Naivně jsem si myslela, že tahle hloupá kapitola je už dopsaná a definitivně pohřbená pod vrstvou prachu, ale nesmím zapomenout, že staré rány se opět mohou otevřít.
Někteří lidé dovedou své nedostatky snadno schovat, zatímco já musím chodit s hlavou vztyčenou a kolikrát je to moc těžké.
O co mi tedy jde? Pokouším se promlouvat sama k sobě. Smířila jsem se s tím, že se na mě někteří lidé budou dívat skrz prsty, protože se od nich odlišuji. Brala jsem to dokonce jako svoji přednost, protože jsem si byla jistá, že díky TOMU nebudu další tupou ovcí kráčející v davu. A věřila, že lidé, kteří mě znají, se na mě dívají jako na úplně obyčejnou dívku. Jenže všechno nebývá tak růžové, jak si to člověk maluje.
A jaký je ten můj problém? Má odlišnost? Narodila jsem se s vroznou vadou-rozštěpem rtu a patra. Pro ty, kteří neví co to znamená, mám vysvětlení. V horním rtu jsem měla asi centimetrový otvor a patro rozdělené uprostřed. Byla jsem na několika operacích, ale stále jsou následky vidět a budou. Mám velký nos, pod kterým se táhnou k hornímu rtu dvě jizvy, chybí mi horní špičáky..
Nedávno mě na to upozornil můj přítel, třebaže to formuloval téměř roztomilým způsobem, neuvěřitelně se mě to dotklo. Proč? Vždyť je to mojí součástí a nic s tím nenadělám. Jeho babička mě nesnáší. Představovala by si vedle tak úžasného kluka, jakým on je, někoho lepšího. Možná dlouhonohou blondýnu v krátké sukni, možná obyčejnou holku, na kterou by se ale dalo dívat. Já nevím.
A co dítě? Beru to jako můj sen a plán do budoucna. Ale chtěla bych ho vůbec přivést na takový svět? A co kdyby byl stejně "postižený" jako já a lidé ho nechápali? Co kdyby byl malý Ben nešťastný? CHodil by s pláčem domů ze školy, tak jako já?
Proč lidé nedokáží vidět i to, co se skrývá uvnitř člověka? Co je to tvář? A především kdo jim dává právo podle ní odsuzovat člověka, kterého ani neznají?
Maminka mi vždycky říkala, když jsem za ní přiběhla ze školy s pláčem, že se mi děti smějí; abych pochopila, že to dělají, protože jsou hloupí. Asi ano.
Jenže otázka zní, zda mám být za svou odlišnost ráda, nebo ji nenávidět. Přece jen mi dala nový pohled na svět a naučila, že lidé se nemají soudit podle vzhledu. Jeden moc moudrý muž mi řekl, že jsem jedinečná a to není synonymum slova divný!
Ano, jsem ráda za to, že jsem jaká jsem.

Ještě když jsem ležela na porodním sále, tak mi doktorka oznámila, že hned volala na kliniku do Prahy a že nás večer budou převážet. Také už jsem věděla termín operace. Bylo to ve středu v 10 hodin ráno, Samíkovi bude teprve 46 hodin!!!

Nejhorší pro mě bylo zavolat a oznámit to manželovi. Trvalo mi to asi 2 hodiny něž jsem se k tomu odhodlala. S brekem jsem mu oznámila, že je tatínek kloučka, co má 3 250g a 50 cm, ale že má vrozenou vývojovou vadu, že nás převáží do Prahy a musí nám donést věci. Když přišel za námi na pokoj, přešel k postýlce, vzal ten náš malej uzlíček do náruče a řekl mu: „Ahoj Samíku…“ čekala jsem, co bude dál. Manžel byl úplně v pohodě, naznal, že to nic není, že mu to spraví a že hlavně JE TO NÁŠ KLUK!!!

V Praze mu druhý den dělali spoustu vyšetření. Ležel na nedonošenecký JIP v Thomayerově nemocnici. Vše bylo v pořádku, mohl na operaci. Později jsem se dozvěděla, že měli strach, aby neměl rozštěp až do mozku, nebo do žaludku. Ve středu ho operovali, sešívali mu nosík a ret. Bohužel to byla dost složitá operace a museli to hodně stáhnout k sobě, tak místo slibovaných 24 hodin byl udržován v umělém spánku a na umělém dýchání do neděle. V Praze jsme strávili 14 dní, musela jsem se naučit ho krmit. Baštil ze stříkačky, když mu byl měsíc, tak jsme přešli na láhev s velkou dírou v dudlíku.

Brzy bude mít Samík 8 měsíců, pořád odstřihávám a krmím ho mým mlékem. Brzy nás čeká operace patra. Můj život se od základu změnil. Vím jediné, svého Samíka hrozně moc miluji a nikdy bych neměnila. A vůbec mi nevadí, že to není ta moje vytoužená Adélka……..

Od začátku těhotenství to nestálo za nic, možná za starou belu.. Když byl Natálce rok, rozhodli jsme se s manželem, že si pořídíme druhý. Já jsem chtěla druhou holčičku, Adélku, ale manžel tvrdil, že to bude kluk. Že jsem těhotná jsem poznala hned ze začátku, v obchodě s potravinami se mi dělalo nevolno, děsně mi smrdělo kuřecí maso a o vajíčkách ani nemluvě.

Když jsem doktorovi řekla, že jsem si dělala test a vyšel pozitivní a že jsem asi těhotná, řekl:“ tak se na to mrknem“ a mrkal. Horší bylo, že na ultrazvuku nic neviděl a po dotazu, kdy jsem měla naposled menstruaci, naznal, že těhotná nejsem. Dostala jsem injekci, abych to dostala ( naposledy jsem to totiž měla než jsem otěhotněla s Natálkou a pak jsem brala antikoncepci). Čekala jsem 3 týdny, zda to tedy dostanu nebo ne. Bohužel jsem to nedostala a tak jsem znova naběhla k doktorovi, ten mi tentokrát gratuloval, že jsem tak 8-9 týden!!!

Dál vše probíhalo relativně v pořádku, až na to, že mi ve 20tt doktor gratuloval, že se manželovi ten kluk povedl. Manžel měl šílenou radost, ale já to v noci ořvala. Řvala jsem jako želva, vždyť já jsem chtěla holčičku!! Ve 29 tt mě doktor poslal na týden na udržování do nemocnice. Samíkovi se začalo chtít na svět a zkracoval si čípek. To samé mě čekalo ještě ve 33tt.

Na den porodu snad nikdy nezapomenu. Na ránem mi jako tradičně praskla voda, proběhlo mi hlavou: tak už je to tady!!!!! Dobalila jsem si poslední věci do tašky a zavolala si sanitku, jelikož bylo 5 hodin ráno, manžel nemohl jet se mnou, protože jsme neměli v tuto dobu domluvené hlídání. V porodnici se mě ujala velice milá sestřička, která se o mě starala po celý porod, který byl docela v pohodě a v závěru velice rychlý. Samík byl na 3 zatlačení venku. Bohužel to bylo tak velice rychle, že se mi nestačil sejít tým k porodu a tak mi sestra musela Samíka položit na břicho, aby mohla přestříhnout pupeční šňůru. Položila si ho obličejem k sobě, ale Samík zvedl a otočil hlavu na mě. S hrůzou jsem koukala na obrovský rozštěp na pusině a nosíku. V tom přiběhla jiná sestra, rychle ho sebrala a odnesla. Nikdo nic neřekl, vládlo hrobové ticho, protože si sestry myslely, že jsem ho neviděla.. Já ležela na sále s očima zavřenýma a říkala jsem si, že to není možné, že všechno bylo v pořádku a na ultrazvuku taky nic nezjistili. Přesvědčovala jsem se, že když to byl jenom takový mžik, že se mi to možná zdálo a že je Samík v pořádku. Po chvilce přišla dětská doktorka a s lítostí mi oznámila, že se mi narodil klučík s kompletním pravostranným rozštěpem, tzn. že mu chybí skoro celé tvrdé patro, měkké patro není srostlé, chybí mu 2 cm čelisti a horní ret a nosík má na dvě půlky.. Sestra mi ho konečně ukázala, byl to hrozný pohled, bylo mu tou dírou vidět do pusiny i do dutiny nosní, ale koukaly na mě upřeně dvě obrovská modrá kukadla. Ani nevím, zda jsem brečela.