Vojtíšek

První reakce na rozštěp našeho Vojtíška byla reakce lékaře. Vyslechla jsem si, že bude ošklivý i po operacích a že bude lepší se ho zbavit. Také mýtus o těžkém, téměř nemožném, zajištění výživy jsem vyslechla. Další nepravda byla, že většina dětí má další postižení. Z jiného zdroje ale vím, že je toto riziko ve 3%. To je většina!???

Další reakce byla v rodině. Od švagrové jsem slyšela, že by měl být zákon nutící matku nesoucí postižené dítě podstoupit potrat...asi jí nedošlo, že vedle ní sedí bratr jejího muže, který se také narodil postižený levostranným rozštěpem a že čeká dvojčata s člověkem, který nese dědičnou vadu sluchu.

Další dobrou radu, neničit si život "takovým dítětem" jsem dostala od lékařky z rozštěpového centra /ale její kolegyně si myslí opak a její slova měla na mne v té bolestné době hojivý účinek, si myslí opak/, od vrchní sestry z Pronatalu, od tchýně /tak se s ním rozluč... Řekla to po doporučení oné lékařky/. Po našem rozhodnutí nechat si Vojtíška zlepšovala náladu o Štědrém dnu pochybováním, zda jsme se rozhodli dobře a jestli to vůbec zvládneme... Moje sestra se vyjádřila trochu kulantněji. Prohlásila, "že by to neudělala", pokračovat v těhotenství.

Na druhou stranu byly i reakce naprosto opačné a za to všem patří velké díky! Většinou to byly kamarádky z internetových diskusí, z některých se staly kamarádky reálné, protože jsme se setkaly a setkáváme dál.

Pak přišel den D. Náš Vojtíšek se chystal na svět. Kromě obav a těšení, které prožívá asi většina matek během porodu, já měla jednu navíc. Jak bude reagovat personál? Chtěla jsem Vojtíška alespoň v začátku uchránit před negativními reakcemi. Porod nakonec proběhl bez komplikací, nikdo mi Vojtíška neodnášel a mohla jsem se s ním mazlit a vítat tak dlouho, jak jsem cítila potřebu. Nikdo nedal najevo, že by se mu Vojtíšek ošklivil. Jediná, ne úplně profesionální reakce, byla od jedné PA. Řekla mi, že "takové" děti oni nepřikládají k prsu. Nenechala jsem se zvyklat a díky tomu jsem zažila ten úžasný pocit. Vojtíšek se snažil i přes svůj hendicap přisát! Bodejť by ne, vždyť on si nějakou odlišnost neuvědomuje a čeká za svou námahu odměnu v podobě kolostra!

Na oddělení byli všichni milí a vstřícní. Občas se přišel někdo podívat, pod záminkou něčeho jiného, na dítě s rozštěpem, protože "to" ještě neviděl....Jedna sestra se mě vyptávala na podrobnosti a pak mi několikrát zopakovala, že ona neuznává, aby se úmyslně nechávaly postižené děti při životě. Aspoň to řekla slušně a narovinu, nějak mi to od ní nevadilo. Kromě toho, že se mně každý den ptali, jak se cítím a jestli nemám "temné" myšlenky si mě v tomto směru nikdo nevšímal a neposílal za psychologem. Sestřičkám na meridiární péči patří velké díky za podopru v kojení.

Na ulici jsme budili pozornost nejen počtem dětí, ale také nostrilami v nose našeho kojenečka. Nikdo se ale neodvážil zeptat, co to má v nosánku. "Asi jim spadl, chudák".

První přijetí v širší rodině nebylo moc veselé. Babička Vojtíška oplakala, švagr se švagrovou si důkladně prohlédli jizvy a beze slova či nějaké miminky odešli a již si malého nevšímali. Mužovy tety a strýcové, sestřenice a bratranci naopak Vojtíška nosili a chovali. Protože jich je opravdu hooodně, trvalo toto vítání nového človíčka do rodiny asi hodinu a půl ☺. Moje mamka vezla pyšně kočárek přes náměstí a chlubila se všem známým a kamarádkám novým vnukem ☺.

Další jsme ještě v šestinedělí potkali kamarádku. Koukla na Vojtíka o pronesla: "Koukám, že má to co ty /manžel/. No já ho nelituju, ale bude to mít těžký. Jste prostě jiný, fanatici, co musejí nechat žít dítě za každou cenu". Musím říct, že tahle Jůlinka už není mojí kamarádkou.

 Občas potkáme na ulici někoho, kdo na Vojtíka reaguje celkem spontánně. Např., že jejich sousedka má dceru a ta se s rozštěpem už narodila /náš Vojtík ho má asi jako úraz :o)/, dotazem, zda z toho vyroste nebo "se z toho dostane"/já doufám, že ano :o)/. Zda se mohou podívat, protože slyšeli, že má Vojtíšek rozštěp. Než jim ale malého v kočárku trošku odhalím, odskočí stranou s výkřikem "Já nemůžu vidět krev na dětech" /proboha!/. A celkem milá otázka na konec: "A neupadla jste v těhotenství na břicho?" /ne, opravdu jsem svému dítěti obličej nerozplácla. :o) /

Možná se teď ptáte, proč jsem psala tenhle dlouhý canc. Přece jsem musela čekat, že každému se Vojtíšek líbit nebude a že jsou lidé, kteří považují za správné řešení konec těhotenství. Moje odpověď je: Ten hnis prostě musel ven...